Pár slov o tom, kdo jsem
Možná máme něco společného
Jsem Veronika.. narozena ve Vodnáři, otevřená mysl, empatik, naslouchač a pečovatel, který nikdy neztrácí naději.
Jsem taky šťastně vdaná máma úžasné dcery, miluju řízení auta, spolujízdu na motorce a dobrou kávu. Kdybych na sebe měla prásknout nějakou neřest, byla by to určitě moje vášeň kupovat si knížky, které ve většině případů nedočtu 😀
A jsem koučka s praxí personalistky, která se rozhodla, že své zkušenosti z pohovorů, HR a vlastní cesty od zaměstnání k podnikání přetaví do takové podoby, která pomůže na cestě za vytouženým místem i Tobě.
Zvolit správný směr
Když jsem si v 15 vybírala školu, rozhodně to nebyla volba srdce. Jasně, líbila se mi představa, že něco ťukám do počítače, což byl pro mě tehdy ještě nedostupný artikl, a že vládnu hromadě šanonů a zápisníků (ano, mám úchylku na kancelářské potřeby :D), nebyla v tom ale žádná touha po konkrétní profesi ani propojení s něčím, co by mě opravdu bavilo a kde by se projevovaly mé silné stránky a přirozené vlohy. Namísto toho jsme s mámou čistě pragmaticky zvolily obchodní akademii, kam taky jinam jako holka se samýma jedničkama, že jo. S vizí pokračovat na vysokou jsem se vrhla do oboru ekonomie, který mi sice nic moc neříkal, ale sliboval perspektivní budoucnost. A o to přece šlo – najít si „dobrou“ práci.
Asi tě nepřekvapí, že jsem v tomhle oboru nikdy pořádně nepracovala. Po maturitě jsem si odskočila na zkušenou na Nový Zéland a poté se vrhla do pětiletého studia, abych následně pracovala jako baristka v kavárně nebo v back office zahraniční banky. Odjakživa mě to ale táhlo k lidem, a tak jsem udělala první krok směrem do HR a nastoupila do personální agentury. Byla jsem nadšená, ale velmi rychle mi došlo, že bych tu chtěla být pro lidi i poté, co zvládnou pohovor a nastoupí do firmy. To se mi splnilo a posunula jsem se do interního HR ve farmaceutické výrobní společnosti, kterou považuji za skutečný počátek své praxe v HR.
Od vyhoření k radosti
V průběhu let následovalo několik dalších korporací, v rámci kterých jsem měla vedle dalších činností na starosti především nábory. Postupem času mi však moje práce přestala dávat smysl. Vlastně jsem se přistihla, že nic z toho, co dělám, nepovažuji za „vlastní“, za něco, co bych dělala sama za sebe a nikoliv jen proto, že musím. Cítila jsem, že potřebuji větší svobodu a hlavně vidět konkrétní hodnotu svého snažení. Vidět, že někomu skutečně pomáhám. Ocitla jsem se ale v pomyslné pasti – chci dělat něco jiného, ale nevím co, vždyť přece nic jiného neumím.. jak je možné, že ve svém věku nevím, co by mě opravdu bavilo.. přeci si nemůžu dovolit postavit se na vlastní nohy.. nebo ano?
Naše mysl je mistr v podsouvání obav a pochybností, zejména když se chystáme udělat změnu. A tak jsem se motala v kruhu. Došlo to tak daleko, že mi přestalo kromě práce dávat smysl celé mé bytí. Jako by nespokojenost a nenaplnění v práci zastínilo vše ostatní – mé zdraví, mou rodinu, mé vztahy s přáteli. Měla jsem pocit, že tu pro mě není místo, to MOJE opravdové místo.
Vydala jsem se tak na cestu ke znovunalezení radosti ze života.
Pomaličku jsem začala měnit vztah k sobě, posilovat svou sebedůvěru, zbavovat se nepotřebných věcí, přesvědčení, myšlenek, učit se zaměřit svou pozornost jen na to důležité, navrátit se z přehlcení zpět ke klidu a díky tomu začít opět naslouchat svému vnitřnímu hlasu, své intuici, která nás vždy vede tím správným směrem.
Tady a teď
Tam, kde je radost, je automaticky soulad se sebou samým. A právě to je moment, kdy žijeme náš život svobodně a podle sebe, neřídíme se očekáváním druhých a necítíme se být pod tlakem.
Tahle cesta ještě není u konce. Ostatně práce na sobě samém, práce s vlastní myslí, je proces celoživotní. Co mi ale dosud dala, je především schopnost porozumět a vcítit se do každého z vás, kdo prožíváte podobné pocity a procházíte situacemi s tím spojenými, a současně vás nasměrovat k řešení, které pro vás v tuto chvíli nemusí být viditelné.
Svou touhu pomáhat druhým jsem v roce 2021 podpořila výcvikem na transformačního kouče a v únoru 2025 navíc certifikací v koučinku IKIGAI. Právě ve filosofii Ikigai vnímám dokonalou esenci radosti a naplnění z toho, co děláme, co předáváme druhým a jak vědomě prožíváme náš život. Život, který nemusíme prožít v režimu „musím, měl/a bych, to přece nemůžu..“.
Díky všem těmto dílkům mého osobního puzzle ti dnes mohu být oporou a mentorem ve chvíli, kdy cítíš, že potřebuješ změnu, ale bojíš se jí, hledáš nové místo a potřebuješ někoho, kdo tě celým procesem provede, toužíš najít, co by tě bavilo, ale zatím netušíš, co to je, přeješ si znovu najít smysl v činnosti, kterou děláš a znovu vnímat radost v každodenních maličkostech.
mou vizí je ...
.. aby každý, kdo není ve své práci šťastný, v sobě uměl najít odvahu ke změně.
.. aby každý, kdo se cítí ztracený, našel cestu k sobě a ke svému opravdovému místu, které pro něj bude radostí a naplněním.
.. aby si naše děti vybíraly povolání vědomě, v souladu se svými přirozenými dary, talenty a zájmy, ne kvůli „dobrému“ místu či platu.
.. abychom je v tom my jako rodiče uměli podpořit.
moje PROČ
Vždycky jsem byla zastáncem toho, že bychom neměli zůstávat tam, kde nám není dobře.
Stojí za to překonat vlastní strach a udělat změnu.
Jen tak můžeme získat novou zkušenost, poučit se, něco pochopit, posílit sami sebe, růst.
Jen tak nebudeme pomalu vnitřně umírat.
Klíčem ke spokojenosti je radost a já si přeji, abys ji s mou pomocí uměla nejen najít, ale také žít 🙂
Kontakt